Dva kluci a jedna holka (a aktuálně taky máma). V horách mají vylezené kde co – Cestu přes Rybu na Marmoladě, Walkerův pilíř v severní stěně Grandes Jorasses i žulové 7c spáry po vlastním. To by asi měli vědět o lezení první poslední. Nebo ne? Tahle trojice nedávno zvládla přijímačky, dostala se do tříletého vzdělávání horských vůdců a teď zjišťují, co vše o bezpečném pohybu v horách ještě nevěděli. V tomto článku se s vámi podělí o své AHA momenty. O věci, které nasadí brouka do hlavy i vám.
Získat odznak horského vůdce UIAGM není vůbec snadné. Nejprve musí člověk ukázat, co už v horách dokázal – musí odevzdat seznam s desítkami absolvovaných lyžařských túr a horolezeckých výstupů ve skalním, ledovém a mixovém terénu. Na přijímačkách pak musí svou všestrannost předvést přímo v terénu. A když se ukáže, že opravdu něco umí, čeká ho během dalších tří let sto dvacet dnů na kurzech v Alpách, Tatrách i na českém písku. Jako aspirant pak pod dozorem jiného – zkušenějšího – horského vůdce vodí své první klienty. Stojí to spoustu času a peněz. Ale na konci toho všeho není většího profíka pro bezpečný pohyb v horách.
Adepti na horského vůdce Lukáš Ondrášek a Lukáš Klingora a horský vůdce Radek Lienerth
Klárka Kuželová, Lukáš Ondrášek a Lukáš Klingora– členové rodiny C.A.M.P. – jsou už v oné tříleté vzdělávací fázi a během prvních kurzů už nasbírali tolik AHA momentů, že by to vydalo na celý seriál. A tak jsme se rozhodli právě takový seriál spustit. Začínáme postřehy z první pomoci a záchrany a vícedélkového lezení po vlastním.
Klára Kuželová (dříve Janoušková) žije na severu Itálie, odkud to má do Alp kousek. Leze těžké žulové spáry po vlastním (naposledy například cestu Mustang 7c ve Val d‘Ossola), na lyžích profrčela nejeden strmý alpský kuloár a do toho stíhá vychovávat dalšího budoucího horolezce.
Klárka používá C.A.M.P.
První pomoc a záchrana
Jak řekla Klárka, byl to „týden absolutně za hranou“ – takový, že se nakonec nemohla dopočítat, kolik dní a nocí na kurzu strávila. Záchranu trénovali ve dne v noci – za všech podmínek – v zimě a ve sněhové vánici – ve všech terénech – v ledu, na sněhu i na skále. Únava, vyčerpání, lehké rozbroje ve skupině – a přesto museli bezchybně spolupracovat. Co si z toho odnesli? Co se může hodit i vám?
Klárka Kuželová
„Díky Martinovi Honzíkovi, který je špička ve svém oboru, jsme se toho naučili spoustu. Co mě ale třeba překvapilo, tak že v případě závažnějšího podchlazení – kdy už u člověka vymizí přirozený třas a začne docházet k poruchám vědomí – se s takto podchlazeným nesmí příliš hýbat. A v žádném případě ho nesmíte nutit vstávat. Proč? Při podchlazení tělo šetří energií a snižuje průtok krev na periferiích – v končetinách. Kdyby se s ním začalo hýbat, mohla by se studená krev z končetin rychle nahrnout do srdce a způsobit jeho zástavu. Takže jak s takovým pacientem naložit? Pomalu – od středu těla – ho zahřívat teplými obklady.“
Lektor Martin Honzík a adept na horského vůdce Lukáš Klingora v roli figuranta.
Lukáš Ondrášek
„Zlomená noha nebo ruka. Tohle naštěstí mě i mé parťáky v horách dosud míjelo. Ale kdyby to snad jednou nastalo (a snad ne), tak už vím, že to nejlepší, jak v tu chvíli zmírnit bolest, je fixace zlomeniny. Extenzní trakční dlaha z turistických hůlek a repky při zlomenině dolní končetiny odtáhne kosti od sebe a člověku se hned trochu uleví. A také to zabrání dalšímu případnému poranění cév a nervů v končetině.“
Fixace zlomeniny pomocí extenzní trakční dlahy z turistických hůlek a repky.
Lukáš Klingora
„V minulosti už jsem byl na kurzu první pomoci od ZDRSEMu a vlastně jsem byl překvapený, kolik vědomostí ve mně i po letech zůstalo. Na tomto kurzu ale bylo asi nejvíc přínosné, že jsme řešili věci a situace, se kterými se bohužel dřív nebo později opravdu setkáme. Žádná zbytečná omáčka. Lektor Martin Honzík se nás navíc díky spánkové deprivaci snažil dostat trochu na hranu, a tak simulace měly hodně blízko k reálu.
Co mi asi nejvíc utkvělo v paměti je, že při záchraně musí člověk myslet hlavně na vlastní bezpečnost a pak řešit prvotně ty nejdůležitější a nejbezpečnější stavy pacientů. A taky, že v neletových podmínkách – a všeobecně při špatném počasí, kdy je záchrana složitější – by nikdo neměl zbytečně riskovat.“
Lukáš Klingora a nácvik záchrany ve skalním terénu.
Lukáš Ondrášek přelezl legendární Cestu přes Rybu na Marmoladu, půlkilometrovou cestu Murciana 78 7c+ na Picos de Europa, Das Erbe Der Väter 9- v severní stěně Cima Grande a také ho vybrali mezi Sokolíky – do výcvikového programu pro mladé talentované horolezce pod hlavičkou ČHS.
Lukáš používá C.A.M.P.
Vícedélkové lezení po vlastním
Místo konání: Arco. Tohle mělo být za odměnu. A všichni v to tak trošku doufali – že tenhle kurz bude po několika psychicky velmi náročných týdnech o něco větší pohoda. Mimo jiné i proto, že si konečně zalezou a potom přijde italská prémie – kávička, zmrzlina, pizza. Jenže realita byla spíše taková: rozchrastané vápencové stěny, občas porostlé vegetací a štandy ve skobách. Takže zase taková pohoda to nakonec nebyla.
Klárka Kuželová
„Co mě nejvíce překvapilo? Zjištění, jaké výhody má jištění prvolezce přímo ze štandu – půl lodním uzlem nebo i kyblíkem.
Výhoda první: Rázová síla případného pádu prvolezce jde do štandu a nepůsobí na tělo jističe. Proto je jištění přímo ze štandu rozhodně vhodnější, pokud je na štandu málo místa nebo je jistič výrazně lehčí. Eliminuje se tak riziko přiražení jističe ke skále a ztráty kontroly nad jištěním.
Výhoda druhá: V případě pádu přímo do štandu (bez založeného jištění nad ním) působí na štand menší rázová síla, než kdyby člověk jistil přes tělo. Když totiž jistíte přes tělo, umisťujete do horní části do štandu první průběžný jistící bod, který tam pak vytváří kladkový efekt a násobí síly působící na jistící bod. Takže především pokud je štand poskládaný z vlastního jištění, je jištění přímo ze štandu obzvlášť důležité.
A proč tedy málokdy vidíte někoho na vícedélkách jistit přímo ze štandu? Protože lidé jsou z umělých stěn a sportovek naučení jistit z těla a často ani o jiné možnosti nevědí. Nebo ji nepovažují za vhodnou.“
Jištění prvolezce přímo ze štandu a flexibilní dvojité oko vyvázané pomocí dvojité dračí smyčky.
Lukáš Ondrášek
„Pronikali jsme do managementu vedení dvou hostů (spolulezců) pod vedením zkušených lektorů. A hlavně náročnost vedení polovičních lan tak, aby oba druholezci komfortně postupovali bez zamotávání se, mě překvapila. Při vedení polovičních lan je totiž důležité myslet několik kroků dopředu – třeba že vedení lan určuje, který druholezec poleze jako první. Je to alchymie, která se mění i v závislosti na terénu.
A potom management jistícího stanoviště – to je alfa a omega rychlé výměny na štandu. Prvolezec dolézající na štand musí vyhodnotit, kudy bude odlézat do následující délky, kam poskládá druholezce a hlavně, jakou zvolí metodu vyvázání štandu. Při dobrém fixním jištění se ukázala jako praktická preference jednoho bodu. Vyvázáním pomocí „auge“ (neboli dračí smyčky) se vytvoří flexibilní dvojité oko, čímž se eliminuje trojsměrné namáhání, které vzniká, pokud byste jako centrální bod použili karabinu. Kvůli pevnosti je nicméně potřeba použít kevlarovou sešitou smyčku.“
Vedení dvou hostů. V roli hosta Lukáš Klingora a Radek Lienerth. Jistí Lukáš Ondrášek.
Lukáš Klingora
„Vlastně první kurz, kde už jsme začali vodit. I když jen simulovaně. A asi největší oříšek pro mě bude přeučit se z módu „lezení se zkušeným parťákem“ na mód „lezení s hostem“, kdy musím myslet hlavně na to, že jde o jeho den a maximálně tak pamatovat na jeho komfort a zážitek.
Důležité je hlídat si hlavně vedení lan, zakládat dostatek jištění v traverzech, kdy při lezení ve trojici na „půlkách“ hrozí riziko seknutí lana o hranu, a vůbec hlídat, aby se druholezcům lana do sebe nemotala.
Další novinkou pro mě byl taky důraz na jištění prvolezce přímo ze štandu. Na jednoduchém laně nebo dvojčatech přes HMS, na půlkách přes kyblík s brzdnou karabinou. Je to výrazně bezpečnější – jenom na to člověk musí najít grif a dobrou polohu na štandu.“
Adepti na horského vůdce Lukáš Ondrášek a Lukáš Klingora. Leze horský vůdce Radek Lienerth.
Lukáš Klingora se už roky živí jako instruktor lezení a horský průvodce a také seznam jeho výstupů obsahuje zajímavá jména – třeba Walkerspur na Grandes Jorasses, Comici-Dimai na Cima Grande nebo Peutérey Integral na Mont Blanc. K tomu má na kontě už 42 alpských čtyřtisícovek a jednu šestitisícovku v Himálaji.
Lukáš používá C.A.M.P.
Pokračování na podzim
Tak co? Řekli jste si při čtení taky alespoň jednou: „Aha, to jsem nevěděl(a)?“ Klárka a oba Lukášové se učí od nejlepších ve svém oboru. Od horských vůdců českých i zahraničních. Alessandro Beber je například zasvětil do expertního používání prusíků – protože použití toho správného je alfou a omegou při skalní záchraně a třeba takový francouzský prusík povolíte i pod větším zatížením, což se hodí při technice záchrany HOI. Věděli jste to?
Další kurz, který naši trojici z rodiny C.A.M.P. čeká, jsou české písky v září. A určitě zase přinese hromadu nového.
Text: Honza Navrátil