Cassin, Codega a šest cepínů z konce světa

Nejenže byli neustále na mušce protivníka skrytého kdovíkde. Bojovat tam nahoře v horách znamenalo mít se neustále ve střehu. Strmé srázy, sněhové bouře, burácení lavin. Tak Antonio Codega, kovář z Premany, obdržel po skončení první světové války od armády zvláštní zakázku.

Přes vesnici Premana, která leží v horách v tisíci metrech nad mořem, neprojede člověk jen tak náhodou. Aby tam dorazil, musí k tomu mít důvod. Silnice tam totiž končí. Dál vedou už jen stezky mířící na pastviny dobytka a hlouběji do nitra hor.

Domy jsou tam štíhlé a vysoké. Jiné by se do svahů pod Monte Legnone nejspíš ani nevešly. Z dálky trochu připomínají zavěšená vlaštovčí hnízda. Stísněnými uličkami, kterými se často protáhne jen ukřičená tříkolka Piaggio, se už před šesti sty lety nesly rány těžkých kovářských palic dopadajících na kusy rudě rozžhaveného kovu. Umění práce se železem se v Premaně předává z generace na generaci. A mistři kováři tam nahoře žijí dodnes.

Nicola Codega zažehl oheň ve své dílně v centru Premany poprvé v roce 1889. Ve stejném roce, kdy byla dokončena Eiffelova věž – největší železné dílo světa. Codega ale pracoval na obyčejnějších věcech. Vyráběl nůžky, nože, kravské zvonce a ozdobné kování. Pro své sousedy a lidi z údolí – od jezera Como, z Milána i z Benátek. A jak vytvarovat kov pomocí sedlíků, oblíků a zápustek pak naučil i svého syna Antonia.

Jednoho jarního dne roku 1920 Antonio nasedl na kolo a řítil se klikatými cestami dolů do Lecca, aby chytil vlak do Milána. Tam – ve vyhlášené obchodní galerii Vittorio Emanuele II. – položil před majitele obchodu Brigatti šest horolezeckých cepínů, které přes zimu v otcově dílně ukoval. Brigatti, že prý zkusí a uvidí. Antonio se vrátil do hor a ani ne za měsíc škubal začerněnými prsty obálku se vzkazem z Milána: „Dodejte dalších pětadvacet cepínů.“

Dílo mladého kováře z Premany v Miláně zaujalo. Dokonce tak moc, že po návštěvě jistého úředníka italských alpských jednotek dostal Antonio zakázku, kvůli které musely jít nože a zvonce na dlouhou dobu stranou – aby se vojáci mohli v horách pohybovat bezpečněji než během té první velké války, měl armádě ukovat tři tisíce cepínů.

Cepíny, jaké svět neviděl

Historie značky C.A.M.P. je zároveň historií vývoje cepínů. V roce 1969 vyrobili kovářští mistři z třetí generace rodiny Codega celosvětově první cepín s hliníkovým topůrkem namísto dřevěného. V roce 1973 potom Greg Lowe otestoval v zamrzlém bazénů svých rodičů prototyp lezeckého cepínu Hummingbird s vyměnitelným hrotem a zakřivenou násadou a jeho sériová výroba začala právě v Premaně. A docela nedávno, teď už pod vedením čtvrté generace Codegových, vyrobili v Premaně řadu těch nejlehčích cepínů na světě. Nazvali je Corsa a ten vůbec nejlehčí váží 185 gramů.

Pan alpinista a jeho kováři

Zlatá éra šestého stupně. Padaly poslední alpské překážky a Riccardo Cassin byl jedním z těch, co se odvážili popasovat s kamennými obry. Jedním z těch, co přežili. Se svými druhy zdárně prostoupil severními stěnami Cimy Ovest di Lavaredo, Piz Badile i Grandes Jorasses.

Do Premany ale začátkem čtyřicátých let dorazil jako muž rozhodnutý bránit svou vlast před německými okupanty. Vesnice, skrytá v nepřístupném horském terénu, se totiž stala hlavní základnou partyzánského hnutí v oblasti Lecco. A někdy v té době spatřil Cassin na stěnách dílny kováře Antonia Codegy ty řemeslně dokonalé cepíny.

Cassin dobře věděl, jak by se horolezecké vybavení dalo vylepšit. Chyběly mu ale kovářské dovednosti a Antoniova zručnost. Tak jednoho dne zaklepal na dveře jeho dílny v Premaně a v ruce držel nákresy čtyř různých cepínů. A samozřejmě, že nezůstalo jen u cepínů. Cassin se nahoru do Premany vracel s novými a novými nápady a Antonio podle jeho návrhů koval skoby, karabiny a další vybavení, na které pak razil šest písmen, co měly v horolezeckém světě zvuk: CASSIN.

Navždy v Premaně

Když se Nicola Codega v roce 1889 stal kovářem, bylo mu osmnáct let. Antonio ukoval své první cepíny v jednadvaceti. A jeho syn Orazio se do rodinného podniku zapojil v roce 1959 ještě o rok mladší. Měl dvacet let. A protože poptávka přesáhla možnosti rodinné kovárny, ve které pak začali pracovat i jeho bratři Nicolino, Samuel a Benedetto, oslovil Orazio ještě další kováře z Premany, aby se zapojili do výroby horolezeckého vybavení. Mistři řemesla, uvyklí zakázkám pro bohaté Benátčany, tak v dílnách pod Monte Legnone začali tvořit také věci, které horolezcům umožňují dostat ze sebe to nejlepší, co v nich vězí.

Dnes tam nahoře, na konci silnice, která se nejprve dvacet kilometrů klikatí v zatáčkách, než od jezera Como vyšplhá do hor, žije přes dva tisíce lidí. Spousta jich pracuje přímo pro C.A.M.P. nebo v malých dílnách, jejichž stěny opatrují zkušenosti předchozích generací. A samozřejmě, stejně jako je to běžné všude jinde ve světě, i mladí lidé z Premany odcházejí do velkých měst. Jenže mladí lidé z Premany odcházejí, aby se vrátili. Odcházejí studovat s vědomím, že se vrátí tam, kde se narodili, a začnou pracovat pro C.A.M.P. A to je právě ten rozdíl – jeden z důvodů, proč v Premaně umí zacházet s kovem tak, jako málokdo jiný.

Vybavení z Premany

Text: Honza Navrátil