Zatímco Patrick Berhault – horolezec par excellence – už zabředl do veselého rozhovoru s Michelem Bealem, stydlivý náctiletý mladík se zlatavou hřívou po ramena ještě nesměle postával u hlavních dveří a se sklopenou hlavou pozoroval, jak jeho bílé tenisky září na šedivé dlažbě prastaré továrny. „Micheli, někoho ti musím představit,“ stočil najednou k mladíkovi řeč Patrick Berhault, „zatím je mu teprve sedmnáct, ale věř mi, že brzy to bude ten nejlepší lezec na světě.“ V tu chvíli mladík vzhlédl od podlahy, plaše se usmál a když mu Michel Beal podával ruku, zarazila ho ta zvláštní jiskra v jeho očích: „Patrick Edlinger, těší mě“.
Nebyla to práce snů. Vlastně ho vůbec nebavila. Když s čerstvým inženýrským diplomem nastupoval na podzim roku 1973 do firmy zaměřené na stavbu papíren, měl šestadvacetiletý Michel Beal docela odlišné představy o svém uplatnění. Jeho duše byla tvůrčí – vynalézavá a zvídavá. Ten strojírenský moloch ale uměl mladické nadšení akorát tak pozřít, přežvýkat a vyplivnout mezi čtyři monotónní stěny. Ne. Tohle rozhodně nebyla cesta, kterou by chtěl jít. „Můžeš tedy pracovat u nás,“ navrhl Michelovi otec, „ale s jednou podmínkou.“
Rodinný podnik Pierra a Janine Bealových byl tehdy docela malý. V jejich malé továrně na břehu Rhôny, na kraji třicetitisícového francouzského města Vienne, kde už od padesátých let vyráběli tkaničky do bot a všelijaké šňůrky, které se používaly v oblečení a interiérových doplňcích, pracovalo všehovšudy devět lidí. A aby Michel Beal svou přítomnost ve firmě, která nesla také jeho jméno, obhájil, dostal od otce rok na to, aby přišel s něčím novým.
Začal ve výrobě. Seznámil se s každým z mnoha úkonů, které předcházely spletení té sotva pár milimetrů tlusté šňůrky. A že jich bylo! Naučil se, jak fungují jednotlivé stroje a společně s otcem trávili hodiny a hodiny při jejich údržbě a opravách. Pravidelně také rozvážel zboží k zákazníkům a v únoru 1975 se Michel vypravil do sto kilometrů vzdáleného Grenoblu na veletrh horských sportů, aby se tam s tenkou šňůrkou určenou pro stahování lemů oblečení pokusil získat nové zakázky. A právě když se potuloval uličkami mezi stánky, narazil na ten s horolezeckými lany Edelrid – a uviděl svou budoucnost.
Natáhnout se, nebo ztrouchnivět?
Když se člověk v muzeu v Zermattu podívá na napodobeninu lana, které se v roce 1865 přetrhlo při (ne)slavném sestupu Edwarda Whympera z Matterhornu a odneslo s sebou do hlubin čtyři lidské životy, musí ho jímat hrůza. Konopná lana držela vlhkost a časem tak ztrouchnivěla. Hodila se proto spíše ke slaňování a přitažení druholezce v obtížném úseku. Pád téměř jistě vedl k přetržení. Po válce se pak objevila perlonová a nylonová lana z amerických vojenských zásob. Byla sice pevnější, neměla ale žádný průtah a spadnout do nich bylo setsakra bolestivé. Příjemnější byla první spirálovitě splétaná lana z 50. let, která ale zase byla průtažná až příliš. Dokonce byla tak gumová, že při vyproštění z trhliny člověk tahal a tahal a nebohý visící se posunul sotva o pár centimetrů výš. Až v roce 1953 vyrobil rakouský Edelweiss první lana tvořená jádrem a opletem – tedy taková lana, jaká známe dnes.
Jak vyrobit lano? Nikdo neví
Zdálo se, že pro výrobu horolezeckého lana stačí využít znalosti z procesu splétání šňůrek a tkaniček a jenom je přenést na větší stroje. Ale nebýt osudového setkání s horským vůdcem a horolezcem Yannickem Seigneurem, který nedávno zlezl onen velkolepý sloup – estetický divoký a nebezpečný západní pilíř Makalu, možná by se Michel Beal k lanům, jaká dělal Edelrid, nikdy nedopracoval. První Michelova lana, která Yannick vyzkoušel, nebyla vůbec dobrá. Spíš dost špatná. Yannick upozorňoval na jeden nedostatek za druhým a Michel pak se svým otcem trávil celé víkendy vylepšováním toho, na co slavný horský vůdce poukázal.
Dnes už je známo, že aby člověk vyrobil dynamické lano, musí polyamid tepelně zpracovat. Jenže tenkrát – v sedmdesátém šestém roce – neexistoval žádný internet, žádná odborná publikace. Nikdo nevěděl vůbec nic. A tak měly jedny z prvních vzorků lan Beal dynamický oplet, ale statické jádro. Což nefungovalo. Až jednou – a snad tomu chtěla úplně obyčejná náhoda nebo neochota promarnit víkend jen proto, že ve skladu došla bílá příze – použil Michel jako náhradu přízi barevnou. A voilà! Po víkendu předal Yannickovi k otestování své první plně dynamické lano.
Konečně to bylo ono! A o pár měsíců později pak na veletrhu horských sportů v Grenoblu zářila fluorescenční dynamická lana Beal vedle těch, k nimž Michel původně vzhlížel.
Inženýr z Horního Savojska
Zatímco otec stěhoval skříně v Paříži, dědeček ho v lyžařům zasvěceném Megève učil pást ovce. Než ale propadl lezení po horách, stal se student Yannick Seigneur ještě v roce 1961 francouzským univerzitním šampionem v atletice. V roce 1965 už ale pětadvacetiletý vystudovaný inženýr získal odznak horského vůdce. Svým jménem pak podepsal přes pět set převážně alpských prvovýstupů a jako první Francouz zdolal tři osmitisícovky – Makalu (1971), Gasherbrum II (1975) a Broad Peak (1978). V roce 1979 se otočil jen pár metrů pod vrcholem K2 a o tři roky později v Rupálské stěně Nanga Parbatu jenom se štěstím unikl smrti pod lavinou a mohl tak nadále budovat svou pověst jednoho z nejlepších horských vůdců své generace a pomáhat Michelu Bealovi s vývojem lan. Yannicka Seigneura pak vzala světu až rakovina v roce 2001, kdy mu bylo šedesát let.
Lezci, kteří jen a jen padali
Bloňdák. Tak se mu říkalo mezi lezci. A Bůh. Tak mu zase říkali lidé v Bealu. I když Patrick Edlinger bojoval v cruxu cesty, která byla na jeho limitech, vypadalo to zkrátka elegantně. Ostatně – bývalý řidič kamionu byl elegantní ve všem, co ve svém životě dělal. Když jako první na světě onsajtoval cestu obtížnosti 7c. Nebo když v roce 1986 vyhrál první lezecké závody v Bardonecchii. Když sóloval pětisetmetrové útesy v kaňonu Verdon. A elegance z něj vyzařovala, i když se procházel továrnou ve Vienne a rozmlouval o lanech a jejich vylepšeních s Michelem, který skromného blonďatého mladíka s jiskřivým pohledem přijal do rodiny hned v tom sedmasedmdesátém roce, kdy mu ho představil Patrick Berhault.
Ale Patrick Edlinger nebyl jediný, kdo Michelovi poskytoval cennou zpětnou vazbu. Zatímco jiné firmy vyrábějící lana zaměstnávaly maximálně jednoho technického poradne, Michel se obklopil celou řadou lezců a horolezců, jejichž slovům pozorně naslouchal. Byl to skutečný tým. A i díky tomu se Beal stal součástí onoho ohromného rozvoje volného lezení na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let. Michel zachytil něco, co jiní neviděli.
Do té doby se skalní stěny zdolávaly tradičním způsobem – bez nýtů a tedy bez pádů. Ale najednou se objevila skupina mladých drzounů, kteří nabouchali do převislých vápencových útesů jeden nýt za druhým a s touto morální vzpruhou se pouštěli do cest, na které předtím nikoho nenapadlo ani pohlédnout. Proč taky? Když nevedly na žádný vrchol. Jenže už nešlo o vrcholy. Cílem byla co nejvyšší obtížnost. Gymnastika na skále. A takoví lezci samozřejmě v krocích na hranici vlastních možností padali – a padali – a padali. Tehdy se Beal prodral na špici. Lana pletená ve Vienne totiž udržela mnohem více pádů a s daleko nižší rázovou silou než dosavadní lana – pořád vyráběná spíše pro tradiční horolezce než pro nastupující generaci lezců sportovních, kteří ale brzy ovládli svět.
Blonďák a živé umění
Řízení kamionu a monotónní dálnice – to pro něj nebylo. Patrick Edlinger vložil veškerou svou životní energii do lezení. Jako první onsajtoval cestu za 7c (La Polka des Ringards v roce 1982). V roce 1983 protančil v Buoux jedním z prvních francouzských 8a – Ça Glisse Au Pays des Merveilles a na konci osmdesátých let vylezl pět cest za 8c – mezi nimi i legendární Le Minimum nebo Agincourt od Bena Moona. Vyhrál vůbec první evropské i americké závody (v roce 1986 v Bardonecchii a v roce 1988 v Utahu) a proslavil se filmy, ve kterých leze sólo v pětisetmetrových stěnách Verdonu. Když v roce 1995 prodělal po zle vyhlížejícím pádu krátkou srdeční zástavu, přestal okoušet osud a spoluzaložil bibli free solo lezení – časopis Roc'n Wall. Největší výzvou jeho života se ale stal dlouhý boj s depresemi a alkoholem. Elegantní Blonďák, který povýšil lezení na živé umění, zemřel v padesáti dvou letech, když upadl doma na schodech.
V duchu otce jejich otce
Papi et mami. Dědeček a babička. Tak dnes lidé, kteří po desítky let pracují v továrně Bealu ve francouzském Vienne, mluví o Pierrovi a Janine – o Michelových rodičích, kteří Beal ještě jako továrnu na tkaničky a šňůrky založili – o prarodičích bratrů Philippa a Frederica, kterým Michel vedení rodinné firmy před několika lety předal. Oba bratři ale začínali stejně jako Michel – oba začínali v dílně, aby se od základů naučili, jak celý ten rodinný podnik vlastně funguje a kolik vláken je potřeba rozplést a zase zaplést, než z nich vznikne špičkové lano.
Dnes ve Vienně pracuje sedmačtyřicet lidí. A další dobrá stovka zaměstnanců vyrábí lana – a dnes už třeba také úvazky – v druhé továrně na Madagaskaru, kde Béal zároveň za každé prodané lano vysadí jeden strom. Dříve zelenému africkému ráji, jehož plochu pokrývaly v minulosti jen a jen stromy, se totiž v současnosti kvůli ohromné těžbě dřeva přezdívá Rudý ostrov. A tak když se Philippe Beal v roce 2006 na Madagaskar přistěhoval a když mu Gilles Gautier z neziskové organizace Wood en Stock vylíčil, jak dramatická situace na ostrově je, rozhodli se bratři jeho iniciativu okamžitě podpořit. Zkrátka kupte si lano – zasadíte strom.
Michel Beal vybudoval něco výjimečného. Spojil tým výjimečných lidí a lezců – patřil mezi ně nejen Patrick Edlinger a Yannick Seigneur, ale i další Rock Stars jako Ron Kauk, François Legrand, Catherine Destivelle, Stefan Glowacz nebo bratři Le Menestrelovi – a také jejich zásluhou se Beal stal tím, čím je. Dnes rodinnou firmu vede mladší syn Frederic a Michel mu do práce mu moc nemluví. I když co se vývoje lan týká, je to pořád jeden z nejpovolanějších lidí na světě a jeho rady tak pořád mají váhu. „Cítím se šťastný,“ usmívá se Michel, „protože mí synové dál rozvíjí to, co začal můj otec. A jsem hrdý, když vidím, že pokračují ve stejném duchu.“
Devět pádů a lano ponořené do vody
Prvotním cílem Michela Beala bylo vyrobit stejné lano, jaké spatřil v roce 1975 na stánku Edelridu. Když se mu to podařilo – a jeho lana byla navíc měkčí a měla jasnější barvy – stanovil si nový cíl: stát se jedničkou ve výrobě lan. V roce 1993 tak Beal vyvinul první jednoduché lano s magickým průměrem 10 mm. Čtyři roky poté představil lano, které vydrželo neskutečných devět pádů. Impregnace Golden Dry snížila nasákavost lan pod 2 % – přičemž norma UIAA Water Repellent stanoví, že takto certifikovaná lana nesmí nasáknout více než 5 % své hmotnosti. V roce 2005 pak ve Vienne vyvinuli 9,1 mm silný Joker– vůbec první lano na světě certifikované jako jednoduché, poloviční i dvojité. A bezpečnost výrazně zvýšila technologie Unicore – spojení jádra a opletu bez ztráty poddajnosti a při zachování všech dynamických vlastností. Takový je tedy Beal. Ve zkratce.
Lana s rodokmenem Beal
Text: Honza Navrátil