Pět čtyřtisícovek za dva dny. To znamená vyhrabat se z vyhřáté deky v čase, kdy svět v údolí dřímá tím nejhlubším spánkem a snad jen několik vrávorajících jedinců hledá v ulicích cestu ze společnosti domů. Ve dvě hodiny ráno se musí snídaně do těla přece jen nasoukat malinko na sílu. Ale člověku se tráví o dost lépe s vědomím, že kvůli těm jeho vrcholům si s přípravou snídaně na tak hříšnou hodinu dala práci ta milá chatařka – a v údolním životě zdravotní sestra – Maria Anthamatten.
Patnáct set výškových metrů z předchozího odpoledne je v těle trochu znát. Takovou porci je potřeba hned první den zkousnout, když chce být člověk čtyřtisícovkám blíž – když chce v letních dnech co nejdříve posbírat plánované vrcholy a vyhnout se tak měknoucímu firnu, jehož tání v odpoledních hodinách plodí jenom trable. Ani spánek ve 3340 metrech, kde stojí chata Mischabelhütte, není bez předchozí aklimatizace ten nejsladší. Nicméně když má tělo silnou motivaci, poradí si i s horšími věcmi.
Petr Janda se z českých písků přestěhoval pod sněhem ověšené švýcarské žulové obry. V osmapadesáti letech se tak musel změnit z pískaře na horolezce. A lecjakou čtyřtisícovku už zlezl sám. Každopádně na ty náročnější kopce si najímá guida. Nebo – přesněji řečeno – najímá si Háčka. S ním je to prý rychlejší, protože nemusí sám hledat cestu v nepřehledném terénu, ve kterém skála často mizí pod sněhem a všechny ty žlaby, žebra a skalní věžičky tvoří dokonalý labyrint. Taky se v lezeckých pasážích nemusí zdlouhavě jistit. A rychlost – jak se všeobecně ví – ta je v horách setsakra důležitá. A v neposlední řadě, když vyráží Petr nahoru s Háčkem, může být přítelkyně Jitka hned o něco klidnější.
Toto je tedy Petrovo vyprávění o výstupu na pět čtyřtisícovek.
Časný ranní nástup pod Nadelgrat.
Mischabelhütte
Jako pohostinný bod pro všechny horolezce vyčnívá nově zrekonstruovaná chata z jinak drsného skalnatého hřebene pod vrcholem Schwarzhorn.Už dvanáct let je tady chatařkou sympatická Maria Anthamatten, která v údolí pracuje jako zdravotní sestra. Kolem sebe má každoročně tým neméně sympatických mladých lidí, kteří se na své hosty jen málokdy zamračí. Chata bývá otevřena od půlky června do půlky září, někdy i déle – to záleží na počasí. Výchozím bodem pro výstup na chatu je Saas Fee – 1500 výškových metrů zabere 3 - 4,5 hodiny
Lenzspitze a Nadelhorn
Minulý rok ledovcovým turám nepřál, a tak – abych to trochu dohnal – plánoval jsem letos v rozměru několika čtyřtisícovek vylezených během jednoho víkendu. Napadl mě Ďáblův hřeben (Arête du Diable v masivu Mont Blanc du Tacul, pozn. editora) nebo přechod Jorassů (Grandes Jorasses, pozn. editora), ale hromady čerstvého sněhu v oblasti Mont Blancu nás nakonec vykázaly do Walliských Alp.
Při takových výpravách jde o čas, zkušenosti a rychlost, protože je teplo a firn začíná brzy měknout. Takže jsem byl rád, že si na mě Háček udělal čas. Lepšího parťáka si snad člověk ani nemůže přát. A jen tak mimochodem – co se Háček stal ambasadorem CAMPu, lezu ve stejné helmě a mačkách jako on, používám cepíny CAMP a asi dojde i na další velké věci.
Každopádně zpátky k naší akci. V sobotu odpoledne to ještě bylo jenom obyčejné šlapání. Patnáct set výškových metrů ze Saas Fee na Mischabelhütte do 3340 metrů nad mořem – rovnou ke stolu na parádní večeři o čtyřech chodech a po deváté zalehnout. Ranní budíček je totiž nelítostný.
Petr Janda v severní stěně Lenzspitze.
Je 3:45, když ještě za tmy vyrážíme z chaty. Nástup s čelovkami nám trvá něco přes hodinu a pod stěnou musíme ještě zlehka a po špičkách přeskotačit relativně měkký sněhový most, který jediný umožňuje překonání odtrhové trhliny. Pak už snadno trvarezujeme pod pravou část severní stěny Lenzspitze, ve které Háček vybírá cestu vedoucí mírně vlevo od tradičního výstupu. Právě v těch místech se totiž blyští „blankeis“ a lezení v ledu a jištění pomocí šroubů by nás jen zpomalovalo. Díky Háčkově chytré volbě dokonce předbíháme dvě lanová družstva a krátce po osmé už stojíme na vrcholu Lenzspitze (4294 m).
Jenže na kochání není příliš čas. Musíme nastoupit na hřeben, na jehož konci čeká vrchol Nadelhornu (4327 m). A dlužno říct, že se nejedná o žádný wanderung, ale chvílemi o velmi solidní lezení. Ve čtvrt na dvanáct máme druhý vrchol, ale ani tam se – jak už je při takových túrách zvykem – moc nezdržujeme a pelášíme dolů na chatu. Sestupový hřeben navíc není zrovna procházka, nicméně my i níže v měkkém firnu postupujeme docela svižně a o půl druhé jsme na chatě. Během odpoledne už jen musíme nabrat síly na ty zítřejší tři vrcholy.
Pod vrcholem Nadelhornu. V pozadí Dom (4545 m).
Itinerář prvního dne
Po nástupu pod severovýchodní stěnu Lenzspitze se nejdříve vystoupá po snazším skalním hřebeni, za kterým následuje přechod přes ledovec Hohbalmgletscher. To dá dohromady 500 výškových metrů a zabere 2 hodiny času. Samotný výstup SV stěnou až na vrchol Lenzspitze (4294 m) pak znamená led a firn se sklonem do 55 stupňů, obtížnost D/D+ a 2 hodiny lezení.
Při traverzu na vrchol Nadelhornu (4327 m) se překonává skalní hřeben s několika slaněními. Lezení se pohybuje obtížnosti do III+/IV, AD+ a zabere 3 hodiny.
Následný sestup po severovýchodním hřebeni do sedla Windjoch (3850 m) a traverz přes ledovec Hohbalmgletscher zpět na chatu trvá cca 2 hodiny.
Petr pod vrcholem Nadelhornu.
Dürrenhorn, Hohberghorn, Stecknadelhorn
Snídáme ve dvě. A ve tři rozsvěcujeme čelovky před chatou. Háček prý vymyslel rychlejší cestu k nástupu, což si ověřujeme, když se pod kuloárem objevujeme těsně před zermatským „gajdou“, který vyrazil z chaty půl hodiny před námi. Ale všechna sláva polní tráva: z Bordierhütte přichází davy. Pokud se do tohohle galimatyáše zamícháme, strávíme na hřebenu mládí.
Nazouváme mačky, vytahujeme cepíny a stoupáme s krátkým lanem mezi dalšími lanovými družstvy ve svižném tempu poměrně strmým kuloárem. Včera to bylo celkem rychlé a funěl jsem jak lokomotiva. Dnes je to po nějakém čase stráveném ve čtyřech tisících o dost lepší. A tak – když se nás v pětačtyřicítce svahu snaží předběhnout výrazně mladší dvojka – starý aklimatizovaný pardál se kousne a pozici udrží.
Háček a v pozadí Stecknadelhorn.
Před koncem pět set metrů dlouhého kuloáru už se na nás začínají shora sypat kousky ledu a menší kamínky. Pravý čas vypadnout z kuloáru na hřeben. Hned předbíháme další dvojku a pak ještě dvě. Cesta před námi je tím volná a tempo na dlouhém hřebeni na Dürrenhorn (4035 m) si už určujeme sami. Většinou lezeme po skále, chvílemi se zatouláme do mixu a čistý firn se taky pod hroty maček namane. Za vrcholem Dürrenhornu hřeben pokračuje na Hohberghorn (4219 m) a Stecknadelhorn (4241 m). Díky sněhu obklopujícímu některé skalní věžičky, které se běžně přelézají, je můžeme snáze obejít, a to urychluje náš postup.
Ruce na třetím vrcholu si podáváme v 10:15 a už v poledne sedíme na chatě, kde si dáváme ono zasloužené pivko. Ani sestup do údolí ale ještě není zadarmo – klasifikaci T4 nemá jen tak zbůhdarma a fixní lana a jeden dlouhý žebřík vyžadují, aby člověk ještě úplně nevypnul a věnoval svým krokům pozornost. A když máme i tohle za sebou, můžu se s Háčkem zase na nějaký čas rozloučit místní skvělou oslavnou klobásou.
A co příště? Loni to byl Matterhorn, letos tohle a další rok? Tak snad ten traverz Jorasses.
Itinerář druhého dne
Na začátku se opět vystoupá do sedla Windjoch, odkud se ale tentokrát sestupuje k severozápadu na ledovec Ried Gletcher a pak dále pod celým hřebenem Nadelgrat až za vrchol Dürrenhorn. Tady se markantním žlabem vystoupá do sedla Selle (3860 m), kde je nutné být nejpozději kolem 6:00 (tzn. kolem páté nastupovat do žlabu), protože později zde hrozí zasažení padajícími kameny
Po skalním hřebeni se přes vrcholy Dürrenhorn (4035 m), Hohberghorn (4219 m) a Stecknadelhorn (4241 m) dojde až na Nadelhorn, případně lze zvolit traverz stěnou na severovýchodní hřeben. Zpátky na chatu už se pak sestupuje normální cestou. Čas túry je 9 - 10 hodin.
Petr a Háček na vrchol Nadelhornu.
Vybavení na pět čtyřtisícovek
- 3 šrouby do ledu,
- 3 friendy,
- 40metrové lano,
- vybavení pro ledovcovou záchranu,
- turistické mačky
- a ve stěně se hodí dva cepíny.
Hodnocení Petra Jandy: CAMP Ascent jsou úžasně lehké automatické turistické mačky, které se hodí prakticky na všechny alpské normálky a dokonce i řadu těžších cest. Cepíny X-Light taky neměly chybu a helma Storm mi sedla a ke všemu vypadá k světu.
Autor: Petr Janda