Blog

Letošní expedice do pohoří Hindukúš v Afghanistánu nám nevyšla a tak se náhradním cílem stal pakistánský Karakoram. Radar přišel s návrhem, abychom se pokusili dolézt dlouholetý projekt Pavla Kořínka na panenskou horu Muchu Chhish (7.453) v pohoří Batura Muztag. Po souhlasném telefonátu s Pavlem bylo rozhodnuto...

Na tahle místa se návštěvy běžně nevodí. Jen málokoho na světě pustí dovnitř, aby tam koukal pod ruce vývojářům a šmejdil ve výrobě, kde se to hemží patenty. Na druhou stranu – když vybavení, jako je cepín nebo karabina, svěřujete vlastní život, nechtěli byste se podívat, jak vzniká? V italské Premaně – v domově značky C.A.M.P. – otevřeli dveře čtyřem lezcům z Česka, kteří teď mohou vyprávět, co viděli. A že toho viděli dost.

„Hele, Zdendo, sedák super, tři měsíce a furt jak nový,“ hlásí jeden z obvyklých testérů, „jen když sedím dlouho u kruhu, začne mě tadyhle, jak je nápis C.A.M.P., něco tlačit.“ Další den tak se Zdendou zase není řeč. Za ty roky už si doma zvykli. Vypíná telefon a zavírá se do svého vývojářského kamrlíku v Lomnici nad Popelkou. Šicí stroj tam obléhají role všemožných materiálů a na stěně visí předchozí prototypy. Zdenda sedák v myšlenkách neopustí, dokud nedostatek nevychytá. Za týden v něm totiž poleze Šatavis. V Ádru ho prožene spárami.

Bílá tma. Země i nebe – všechno splývá v jedno souvislé plátno, na kterém, když člověk stojí, tak neví, kde je nahoře, kde dole a kudy se vůbec vydat do bezpečí. A tak se zamotali uprostřed hor. Bez GPSky. Jen s mapou, buzolou a výškoměrem. Tři adepti na odznak horského vůdce UIAGM – Lukáš Ondrášek, Lukáš Klingora a Klárka Kuželová – mají za sebou další dva bloky výcviku. Tentokrát na skialpech a ledech. A po prvním díle o první pomoci a lezení po vlastním se opět podělí o několik postřehů, které se tam nahoře budou hodit i vám.

Sto dvacet metrů kolmého a místy snad i převislého ledu. Když se Jeff Lowe a Mike Weiss v zimě 1974 po desetihodinovém zápase v zamrzlém vodopádu Bridalveil Falls v americkém státě Colorado konečně postavili na kus rovné země, začali se smát a válet ve sněhu jako štěňata. Aby ne. Když dokázali něco, o čem ještě před několika hodinami ani netušili, zda je s jejich vybavením – tedy s Chouinardovými cepíny Zero s rovným bambusovým topůrkem – vůbec reálné. Výstup tehdy ohodnotili novým stupněm WI6+, a to znamenalo, že zdolali nejtěžší ledovou cestu světa. Jeff Lowe se pak po čtyřech letech k ledopádu vrátil. Tentokrát ale sám.

Zatímco Patrick Berhault – horolezec par excellence – už zabředl do veselého rozhovoru s Michelem Bealem, stydlivý náctiletý mladík se zlatavou hřívou po ramena ještě nesměle postával u hlavních dveří a se sklopenou hlavou pozoroval, jak jeho bílé tenisky září na šedivé dlažbě prastaré továrny. „Micheli, někoho ti musím představit,“ stočil najednou k mladíkovi řeč Patrick Berhault, „zatím je mu teprve sedmnáct, ale věř mi, že brzy to bude ten nejlepší lezec na světě.“ V tu chvíli mladík vzhlédl od podlahy, plaše se usmál a když mu Michel Beal podával ruku, zarazila ho ta zvláštní jiskra v jeho očích: „Patrick Edlinger, těší mě“.

Hodnocení A5 v jazyce technického lezení znamená, že žádné z jištění nevydrží větší pád. Ten tím pádem může znamenat smrt prvolezce nebo i celého týmu. Prostě Hazard. Však taky nejtěžší hákovačka v Tatrách s názvem, který o charakteru výstupu ledasco napovídá, měla donedávna pouze dvě opakování. Při tom druhém v březnu 2013 potřebovali Ján Smoleň a Petr John na ty čtyři nebývale obtížné délky dva dny a celkem 19 hodin času. Potřetí letos zopakoval Hazard Jožo Krištoffy. Začal také technicky, ale to pro něj nebyl konečný cíl. Rozhodl se totiž vylézt celou linii volně – a to pouze po původním jištění z technického přelezu.

Nejenže byli neustále na mušce protivníka skrytého kdovíkde. Bojovat tam nahoře v horách znamenalo mít se neustále ve střehu. Strmé srázy, sněhové bouře, burácení lavin. Tak Antonio Codega, kovář z Premany, obdržel po skončení první světové války od armády zvláštní zakázku.

Pět čtyřtisícovek za dva dny. To znamená vyhrabat se z vyhřáté deky v čase, kdy svět v údolí dřímá tím nejhlubším spánkem a snad jen několik vrávorajících jedinců hledá v ulicích cestu ze společnosti domů. Ve dvě hodiny ráno se musí snídaně do těla přece jen nasoukat malinko na sílu. Ale člověku se tráví o dost lépe s vědomím, že kvůli těm jeho vrcholům si s přípravou snídaně na tak hříšnou hodinu dala práci ta milá chatařka – a v údolním životě zdravotní sestra – Maria Anthamatten.

Po letech strádání, kdy se hvízdání kulek a dělové rány zas a znova jako ozvěna vracely mezi štíty hor – kdy jim denně zela pod nohama hluboká propast a převisy sněhu se vzdouvaly nad jejich hlavami jako memento, že smrt může přijít odkudkoliv – po těch letech italské alpské jednotky už lépe věděly, jak se na další boje připravit. Oslovily tedy také Antonia Codegu, mladého kováře z Premany, a vyžádaly si u něj tři tisíce cepínů.

Dva kluci a jedna holka (a aktuálně taky máma). V horách mají vylezené kde co – Cestu přes Rybu na Marmoladě, Walkerův pilíř v severní stěně Grandes Jorasses i žulové 7c spáry po vlastním. To by asi měli vědět o lezení první poslední. Nebo ne? Tahle trojice nedávno zvládla přijímačky, dostala se do tříletého vzdělávání horských vůdců a teď zjišťují, co vše o bezpečném pohybu v horách ještě nevěděli. V tomto článku se s vámi podělí o své AHA momenty. O věci, které nasadí brouka do hlavy i vám.