- o nás
-
katalog produktů
- Horolezectví
- Cestování a camping
- Dětské vybavení
- Práce ve výškách
- velkoobchod
- blog
- prodejci
- kontakt
Dva dny krásného počasí – a dva pytle, co zůstaly viset v severní stěně Ortleru. Juraj Koreň, řečený Ďurifuk, tam ten svůj dokonce věšel opakovaně. Přičemž nutno podotknout, že jsme při svých předchozích pokusech vlastně ani nenakoukli do stěny. Mě kdysi hned na nástupu spláchla lavina a Ďurifuk se pod ten nástup ani nedopachtil. Přitom tahle severka není nijak těžké lezení. Jenže o průšvih si tam člověk koleduje dost často. A to ještě dřív, než pořádně začne lézt. Blbé věci se totiž dějí dřív, než vůbec dojde pod nástup. Takový zvláštní kopec – ten Ortler.
Cokoliv v jeho severní stěně spadne, to projede obrovským trychtýřem klasické výstupové trasy a vymete všechno, co mu stojí v cestě. A to i hluboko pod samotným úpatím. Já i Ďurifuk o tom víme své. Víc než kde jinde tak tady platí anglické „timing is everything“.
Večer máme sraz na parkovišti pod Suldenem. Já beru do batohu lano, několik presek a pár šroubů. Juraj zase padák pro tandemový seskok. Role máme rozdělené: já povedu nahoru, Juraj nás sveze opačným směrem. A v deset večer na chvíli vypínáme čelovky.
---
I za necelé čtyři hodiny spánku se okna Háčkovy oktávky stihla zevnitř pořádně orosit a ve světle čelovky to ve dvě ráno vypadá jako v jeskyni. Bouchnutí dveří zní uprostřed hluboké noci jako rána z kanónu. Start! Dva tisíce výškových metrů mají před sebou. A Obr se i v té noční temnotě docela jasně rýsuje nad jejich hlavami. Nikam nezmizel. Jen změnil barvy.
---
Sotva čtyři hodiny spánku. A i tak budeme muset pořádně zabrat. Na vrchol to máme něco přes dva tisíce výškových metrů a nad hlavou pořád visí hrozba toho průjezdního kuloáru, který se se sluncem probouzí. Těsně před třetí vyrážíme pěšky vzhůru až k prvnímu sněhu, kde nasazujeme lyže. Je těsně pod nulou. Sníh přes noc moc nepromrzl, a tak se i na lyžích boříme skrz nepříjemnou krustu. Snad to nahoře bude lepší.
Za dvě hodiny už stojíme pod stěnou ve výšce 2600 metrů. Na místě, kde by se mělo dát krásně a taky bezpečně přistát, takže ještě za tmy tam odkládáme lyže. Osm set výškových metrů – těch snazších metrů – máme za sebou. Dalších třináct set před sebou. Bohužel mi po dalších sto metrech padá kamera, takže si dám ještě nechtěný přídavek. Ach jo. Leží až skoro u našeho skidepotu. Naštěstí nepoškozená. Rychle valím zpátky za Ďurifukem, který beze mě musí sám razit stopu.
---
A teď to nabírá na sklonu. Sníh, ve kterém se člověk mohl ještě docela pohodlně postavit, vydechnout a ohlédnout za parťákem, aniž by ztrácel rovnováhu, vystřídal tvrdý led. Do něj se zakousne vždy jen pár milimetrů kovu – ostré hroty cepínů a maček. Čtyři dírky a víc nic.
---
V nejstrmější pasáži vytahujeme naše čtyřicetimetrové lano. Místy jistíme, místy lezeme současně. Před desátou dopolední jsme na hřebeni a v hlubokém sněhu bez jakéhokoliv základu se po ledovci brodíme k vrcholu. Občas se navíc musíme povyhrabat z nějaké té trhliny, protože sněhové mosty naprosto chybí. Za chvilku už ale stojíme u vrcholového kříže, odkud okukujeme místo plánovaného startu.
---
Aby člověk vystartoval do luftu, potřebuje to trochu popohnat – potřebuje místo, kudy bude s rozbaleným křídlem utíkat. Jenže ledovec nasekal do sněhu pod vrcholem brázdy, mezi kterými se rovná úsečka R – O (Rozběh – Odlet) hledá těžko. A když už se konečně podaří pár desítek metrů lajny narýsovat a nohama udusat, jako na potvoru přestane foukat.
---
Dokonce to vypadá, že by mohlo začít foukat z druhé strany, a tak zkoušíme odstartovat bez podpory protivětru, což se nám po životním sprintu na padesát metrů podaří hned na první pokus. Aniž bych si to stačil uvědomit, během několika málo vteřin se dostáváme za hranu severní stěny a v mžiku máme pod zadkem kilometrovou díru. Chci si zajuchat, ale sevře se mi hrdlo. Eh!
Takový pohled jsem nečekal. Kroužíme kolem severní stěny a za chvilku se otrkám až tak, že vytáhnu kameru a točím tu nádhernou scenérii z pro mne neobvyklé ptačí perspektivy. No koukněte se na to sami.
---
Do rozbředlého jarního sněhu dosednou jak do měkké matrace. Jen kousek od lyží. Ale ten trychtýř, kterým se ženou všechny laviny, je zase nad nimi. A po poledni se obr probouzí. Už teď popustil stavidla a první řeky těžkého mokrého sněhu stékají stěnou.
---
Prohnilým sněhem opatrně sjíždíme dolů. Chytit nějakýho „Schumachera“ není v těchto podmínkách žádný problém. Zpátky přes morénu by to byla sebevražda, a tak sjíždíme hlavním žlabem pod zásobovací lanovku. Tady sníh končí. A s ním i tohle dobrodružství.
Horám zdar!
Háček
