„V tomhle? To přece ne?“ Skleněné tabulky se už od půlnoci třásly před větrem, který na ně zvenčí dorážel. Když pak ve dvě hodiny ráno začaly v noclehárně horské chaty Torino pípat hodinky a světlo čelovky právě probuzeného horolezce dopadlo na okno, zaleskly se na něm přimrzlé kapky deště. „Červenec jak vyšitej!“ Dobrovolně by nikdo do takové sloty nevstával. Jenže tady šlo o jejich budoucnost. Museli dokázat, že i v těch nejtvrdších podmínkách obstojí. Komu? Především sami sobě.
Ani ne o půl hodiny později už několik lanových družstev postávalo v zádveří. Napjaté ticho narušovalo pouze cinkání maček, cepínů a karabin, které si budoucí guidi věšeli na úvazky. Nikdo nechtěl být tím prvním, kdo otevře dveře, za kterými kvílel vítr. Každý věděl, že jakmile vyjde ven, mrznoucí srážky ho odshora dolů obalí ledovou krustou – jako když pavouk ovine svou kořist pavučinou. Nikomu se nechtělo sáhnout na kliku jako první. A každý chtěl, aby už ty dveře někdo otevřel – aby ho mohl následovat.
Vrchol Tour Ronde zůstal toho dne lidskou nohou nedotčený. I to byla součást jejich výcviku. Pochopit, kdy je správný čas to ještě bezpečně otočit. Když si pak horolezci na terase chaty Torino za pomoci cepínů odsekávali z úvazků ledem pokryté vybavení, věděli, že obstáli. Každá chyba v takových podmínkách mohla být tou fatální. A oni žádnou neudělali. Naopak – zapsali si další velký krok k vytouženému odznaku UIAGM. Mezi nimi opět i tři členové rodiny C.A.M.P. – Klárka Kuželová, Lukáš Klingora a Lukáš Ondrášek.
Jak dlouhé je krátké lano
Další dva týdny výcviku. Tentokrát v Chamonix. O další dva týdny blíž aspirantským zkouškám. První týden strávili adepti na střapatých žulových hřebenech. Při takových klasických túrách se totiž nejlépe cvičí královská disciplína horských vůdců.
„Z krátkého lana jsem měl docela respekt,“ vysvětluje Lukáš Klingora, v čem je tahle technika záludná. „Člověk musí dobře číst terén, pořád myslet několik kroků dopředu, bleskurychle se rozhodovat a často měnit způsob postupu a délku činného lana.” A právě Lukáš Klingora vám vysvětlí, jak se v kterém terénu s krátkým lanem chodí.
- Nejsnazší je takzvaný zelený terén. V takovém prostředí nehrozí pád do volného prostoru, a tak lano slouží hlavně k dodání jistoty. Klienta vedeme v ruce na napnutém laně a kdyby klopýtl, pomůžeme mu zase rychle najít stabilitu.
- Ve žlutém terénu už máme pod sebou docela hloubku. Je tam i lehčí lezení a sem tam strmější výšvihy. Takže jistíme přes pevný bod – typicky smyčkou obhozený hrot. Vždycky „odběhneme“ dopředu a klienta si k sobě přes ten jistící bod dobereme.
- Lezení přibývá v oranžovém terénu. Postupujeme metodou „ostrov-ostrov“, kdy už se i my guidi jistíme na nějakém pevném bodu. Lezeme ale pořád docela krátké délky od 10 do maximálně 20 metrů.
- V červeném terénu už jde o regulérní lezení, kdy nám klient kolikrát sedí v laně a s pády se prostě musí počítat. Pořád se ale bavíme o zkrácené délce lana. Třeba 20-30 metrů.
Pozor na blokanty
Budoucí guidi na kurzu zkoušeli všelijaké další vychytávky jako navazování na prusík nebo dobírání přes micro traxion a podobné blokanty. A jo – v lehčích délkách, kdy druholezec postupuje rychle, to může být fajn. Člověk u toho zvládne i posvačit.
Ale pozor! „Důležité je mít lano pořád dobrané na fest,“ varuje Lukáš Klingora, „a vyhnout se pádu v traverzu.“ Poškozením lana to totiž skončí pouze v tom lepším případě. „A taky musíte hlídat pozici zoubků vůči skále a dalšímu matroši ve štandu. Nesmí je nic vyblokovat,“ zakončuje výčet záludností Lukáš. Není tak nakonec lepší klasický kýbl?
Budoucí guidi používají C.A.M.P.
10 minut od záchrany
Jestliže v prvním týdnu byly podmínky pro túry ideální, v tom dalším to na žádné velké výstupy nebylo. Přišlo horko, kvůli kterému narostlo riziko skalních sesuvů, bortících se sněhových mostů a jiných patálií. Do toho se přidaly zvraty počasí, kdy se z alpského nebe snášely srážky, pro které člověk jen těžko hledá pojmenování. O to víc se ale adepti mohli věnovat technikám záchrany z ledovcových trhlin. A vězte, že taková záchrana z trhliny se vším všudy není vůbec nic snadného. To musíte:
- zachytit pád,
- vybudovat bytelný štand,
- připravit si kladku,
- slanit do trhliny k raněnému,
- vystoupat po laně zpátky na hranu trhliny
- a pak konečně toho nebožáka vytáhnout.
„Většina adeptů zvládla záchranu pomocí volné kladky pod 10 minut!“ poukazuje Lukáš na parádní připravenost všech budoucích guidů. „A sebezáchranu pomocí gardování dokonce někteří stihli pod minutu.“ Docela dobrý, ne?
Každopádně – když jsme u těch trhlin – tak nejlepší je do nich samozřejmě vůbec nepadat. „Než se v mlze sápat na bílý kopec a traverzovat plochý ledovec, kde musí člověk kličkovat mezi trhlinami bez jediného záchytného bodu,“ vytahuje pro změnu Lukáš Ondrášek poznatky k plánování túry, „je lepší zvolit v takovém počasí jistotu skalních hřebenů.“ Na nich totiž leží spousta orientačních bodů, a tak je taková skalní túra pro dny se špatnou viditelností mnohem lepší volbou.
Mačky? V téhle břečce?
Na odpoledním rozbředlém ledovci? To se půjde líp v samotných botách, ne? Možná. A možná taky ne. „Když je měkký sníh okolo, budou labilní i sněhové mosty nad trhlinami“ říká Lukáš Ondrášek, „a pád bez maček byste nemuseli chytit.“ Takže mačky jsou prostě jistota. „Ideálně ty s košíkem vpředu,“ doplňuje ještě Lukáš, že na rozdíl od hrazdičky drží košík i na okopané botě.
Budoucí guidi používají C.A.M.P.
Taky nechcete přijít o šroub?
Zakopat cepín do sněhu. Zavrtat šrouby do ledu. Udělat Abalakovy hodiny. To jsou takové klasické, léty praxe prověřené štandy. Ale co když z nich slaníte o 30 metrů níž? Kdo vybere materiál, kterým tam nahoře zůstane? Tohle zase zaujalo Klárku Kuželovou. „Při zavrtávání omotáte štoub prusíkem, a ten přivážete na lano,“ vysvětluje fintu, kterou se od protřelých guidů naučila, „při stahování pak lano tahá za prusík, který zároveň otáčí šroubem směrem ven.“ Takže šroub přistane u vašich nohou i s lanem. Koukněte na video. A až to budete zkoušet, tak jen pozor na hlavu.
Další zkušenosti adeptů
Ti tři už se toho naučili hodně. Další jejich zkušenosti hledejte v předchozích dílech:
Text: Honza Navrátil