Italské sedáky testují čeští pískaři. Hodnocení sumírují na Turisťárně

Italské úvazky C.A.M.P. tak vymýšlí český Zdenda Žoldoš. Testují je kluci z Prachova nebo tichý lezecký všeuměl Šatavis. A navrch se to všechno vyrábí v českém Hostinném. V areálu bývalých papíren KRPA. S výhledem na krkonošskou Černou horu. Italové z Premany si totiž před lety našli tyhle české kluky a holky a řekli jim: „Grande! Zlaté české ručičky! A víte co? Budeme to šít u vás doma. Finito!“

Zdenda ostatně vyvinul pro C.A.M.P. celou řadu úvazků. Třeba i ten, o kterém se tvrdí, že je vůbec nejlehčí na světě. Váží pouhých 68 gramů a jmenuje se Alp Race. A po tomhle díle si on a lidé z Premany vytyčili další cíl. Zbrusu novou řadu lehkých sportovních sedáků. Tři modely pojmenovali Escape, Velocity a tomu ryze dámskému říkají Aurora. Jsou to první úvazky, které pod značkou C.A.M.P. ušily švadleny na úpatí Krkonoš.

Lezec, co se naučil šít

Úvazky se v Česku šijí, co se po skalách leze. Dokud byl u moci komunista nabírali lezci zkušenosti na svých samodomo výrobcích. A hned jak na Václaváku dozvonily poslední klíče, pustili se do toho naostro jako podnikatelé. Šikovných švadlen tady tehdy ještě bylo habaděj, tak se to z Česka hrnulo do celýho světa. Dnes mají učňáky na dveřích napsáno „Pro nedostatek žáků neučíme“ a mladou švadlenu člověk kolikrát nenajde jak je od Aše po Jablunkov daleko. Nicméně ušít úvazek se naučí každý. Zdenda je toho zářným příkladem.

Vyučil se na strojaře, na výšku se nedostal, zato řádně lezl. Hlavně na písku – okolo té jeho Lomnice a hlavně v Prachově. Za železniční tratí v Semilech se tou dobou chtěli s lezeckým vercajkem vyškrábat na výsluní. Napsal jim, že je lezec a k nim do firmy patří. Pozvali ho na pohovor. Řekli mu, že z něj teda udělají lezce-technologa, jestli chce. Ale pod podmínkou, že se naučí šít. Tak se do toho pustil. Za měsíc měl už všechny švy krásně rovný a za tři měsíce si šitím dokázal i na oběd vydělat.

Takže kdo chce, šít se naučí. Ale stejně to Zdenda vidí jako svou velkou vývojářskou výzvu – vymyslet úvazky tak, aby byly na výrobu ještě jednodušší a zvládal to i člověk nevyučený.

Pánský, dámský? To už je pasé

Než se zrodily tyhle nový sportovní úvazky C.A.M.P., trvalo to dva roky. Je teda pravda, že zároveň s vývojem se do Hostinného sháněly nový mašiny a taky lidi, přičemž vyškolenýho seřizovače na údržbu šicích strojů se stejně najít nepodařilo. Tak kdybyste třeba o někom věděli.

Každopádně Zdenda říká, že dřív prý všechno bylo rychlejší. Řeklo se: „Nový úvazek!“ A za tři čtvrtě roku visel v obchodech. Dneska? Dva, dva a půl roku.

Má to celou řadu důvodů. „Před dvaceti lety jsi vzal popruh šířky 45 milimetrů a bylo jasný, že to vydrží všechno,“ říká Zdenda, „ale teď je standardem šířka 15 milimetrů, a to už je na hraně pevnosti.“ Takže se musí testovat déle a intenzivněji. Aby všechno bylo bezpečný a vešlo se to do tvrdých norem. „A taky krásný to musí bejt,“ přiznává Zdenda, že navrhnout zajímavou a pohodlnou konstrukci je těžká věc, ale s designem je to kolikrát ještě těžší. Vymyslet, aby se úvazek líbil horolezcům v Německu, Americe i Japonsku – prostě ve všech koutech zeměkoule – to je zatraceně náročný úkol. Naštěstí Italové jsou ti nejlepší designéři na světě a v Premaně sedí una ragazza, která dobře ví, jaké barvy se ve světě zalíbí. Takže dohromady ta česko-italská spolupráce hezky funguje.

Ale abyste měli důkaz, že v každém koutě světa to skutečně vidí jinak, tak nedávno přišel Marco – to je obchodní manažer – za Zdendou se zprávou, že dámský úvazky už pomalu nemusí řešit. V Austrálii je dámský-pánský genderově nekorektní a žádný takový dělení tam nechtějí. Že prý si dámský může koupit i chlap. Takže tak.

Sen každého vývojáře

Kam dál se dá ještě s úvazky posouvat? Zdenda by věděl. „Určitě snižovat hmotnost,“ říká, „s tou se dá pracovat furt.“ A co třeba recyklované materiály? Dá se vyrobit „eko“ sedák jenom z recyklovaných materiálů? „Jasně,“ pokyvuje hlavou Zdenda. Ostatně takové materiály, které zároveň splňují bezpečnostní požadavky k tomu už má prý připravené. „Úvazek pak ale bude třeba o čtyřicet procent dražší. A nevím, jestli si ho někdo koupí?“

No, co myslíte vy? Koupí? A co kdyby na ceně nezáleželo? Jaký úvazek by Zdenda vyvinul? I v tomhle má jasno. A upozorňuje na dosud nedořešenou potíž, o které se moc nemluví: „Když nekontrolovaně padáš jenom do sedáku, převrátíš se a zlomíš se vejpůl,” říká Zdenda a ptá se, jestli jsem viděl ten obrázek v knize Pita Schuberta. Samozřejmě, že viděl. „Tak právě vymyslet něco tak bezpečnýho, aby k tomu nedocházelo, a zároveň komfortního, aby tě to neomezovalo, jako když máš prsák,“ přikývne Zdenda, že tohle je sen každého vývojáře. Ale on prý spí dobře. Myslí na to jen občas. S tradičními úvazky má i tak práce dost.

Třeba když hledá, proč to jeho prachovský testéry škrtí, řeže nebo co je tam jinýho divnýho. Jsou to všechno fajnoví kluci. Kamarádi. Sejdou se vždycky po čase na Turistické chatě pod skalami – mezi lezci prostě „na Turisťárně“ – a klidně hezky od plic Zdendovi řeknou, že se mu něco nepovedlo. On ví, že tohle tvrdý hodnocení potřebuje. Kolikrát je totiž člověk tím svým výtvorem tak zaslepený, že už chyby ani nevidí. A pak je dobrý z toho obláčku zase spadnout na zem.

Sám, dokud myšlenku nedotáhne

Zdenda je každopádně do úvazků blázen. Sám říká, že je tím poznamenaný. „Když jdu do skal a vidím konkurenční úvazek, vždycky se těch lidí ptám, jestli si ho můžu osahat,“ vysvětluje, že takhle se nejvíc dozví. Lidi jsou prý venku pod skalami sdílnější.

Starý samodomo úvazky z dob komunismu zase sbírá. Jednou prý o nich napíše knihu. Jak to tenkrát vyráběli, testovali a kde sháněli materiál. Až ji bude psát, nejspíš se zase zavře do toho svýho kamrlíku a bude tam hodně dlouho sám. Stejně jako když sedáky navrhuje. Vypne telefon, žena se smíří s tím, že dokud tu svou myšlenku nedotáhne do cíle, nebude s ním řeč, a v italské Premaně si budou mnout ruce, jakýho má C.A.M.P. v Česku šikovnýho vývojáře.

Text: Honza Navrátil